Období: únor 2010

V přírodních náboženstvích se oživující princip chápe jako podíl člověka na něčem, co ho přesahuje. Ve smrti opouští duch (duše) mrtvé tělo a může se případně zjevovat pozůstalým ve snu. Lze ho žádat o pomoc a o radu, může chránit dům a majetek. Pokud ale nebyl zemřelý řádně pohřben, může se jeho duch vracet (srv. anglické revenant, strašidlo) a pozůstalé sužovat. Duch v nad-individuálním smyslu je potom jakési zosobnění tohoto společného principu, nadpozemská a nehmotná, ale osobní síla, kterou se lidé mohou snažit oslovit, ovlivnit a naklonit si ji (srv. indiánský Velký Duch).... číst dál

Duch (od dýchati, dech; podobně jako řec. pneuma od pneó, dýchat, vanout a lat. spiritus od spirare, dýchat) znamená původně oživující princip, odlišující živé od mrtvého. Později náboženský a filosofický pojem s velmi širokým a proměnlivým významem, někdy zaměňovaný s ženskou formou „duše“: číst dál

Na rozdíl od neproniknutelné a těžké hmoty, jež tvoří vždy jedinečná a oddělená jsoucna, znamená duch společný smysl či význam a projevuje se zejména v zacházení s nehmotnými, zejména matematickými a logickými předměty. Vyznačuje se průhledností, přesností a zálibou v poznání. Alchymisté hledali „ducha“ v různých látkách, například destilací; odtud pochází spojení spiritus vini, doslova „duch vína“ tj. alkohol. číst dál

Na rozdíl od hmotného, jednotlivého a pomíjivého těla znamená duch tu druhou, trvalou a neproměnnou stránku člověka, jeho rozum, který má tělu vládnout. Duch znamená schopnost poznávat, rozlišovat a jednat s ohledem na vzdálenější budoucnost. číst dál

V dějinách filosofie se pojem duch i v užším smyslu (řec. pneuma, lat. spiritus) vyskytuje v mnoha různých souvislostech a významech, kterým je společné snad jen to, že se jedná o něco nehmotného, stálého a významného, o nositele rozumnosti a smyslu (řec. nús, lat. ratio). Duch se zpravidla vyskytuje v různých protikladech (opozicích), které význam zpřesňují. číst dál

Tento původně křesťanský protiklad vyjadřuje rozdíl mezi lpěním na něčem přesně daném a svazujícím, na rozdíl od otevřeného porozumění, které každou danost překračuje a směřuje k vytouženému smyslu. V tomto významu je světový Duch tím, co spojuje různé fáze vyvíjejícího se lidstva v Hegelově filosofii dějin. číst dál

Různé stránky toho, co se ve filosofické tradici označovalo pojmem ducha, snaží se současné vědy zkoumat empiricky, například pod titulem mysl (angl. mind), případně vyšší nervová činnost. Míní se tím však pouze individuální činnost jednotlivého člověka. Naopak to, co určitou společnost spojuje, se obvykle zkoumá pod titulem racionalita nebo kultura. číst dál

I když se někdy užívají jako synonyma, znamená duše cosi individuálního až intimního, "ženského", kdežto duch má blízko k obecnému, pravidelnému a zákonitému. Duch je to, co je různým lidem společné, co se dá vyjádřit a sdělit, o čem lze diskutovat a argumentovat. Protiklad ducha a duše (animus a anima) hraje velkou roli v psychologii C. G. Junga. číst dál

V severské mytologii se můžeme se setkat s několika značně odlišnými druhy elfů. číst dál

Elf je mytologická bytost původně zřejmě pocházející ze starogermánských pověstí. Jejich původní jméno pocházející ze staré norštiny zní Álf, ale používají se i jiná označení, či přepisy: alp, elbe, alf, aelf, alb. Téměř všichni autoři se shodují v tom, že mají něco společného s lesy nebo alespoň s přírodou. V současném anglosaském světě (kromě velké části fantasy literatury) se výraz elf používá převážně pro malé pohádkovéskřítkům a vílám. Na tomto pohledu má velký podíl Shakespearova hra Sen noci svatojánské. číst dál

V anglické renesanční literatuře se objevují elfové jako nejen druh víl, ale téměř synonymum slova víla. Nejznámějším dílem (a možná nejstarším) s tímto pohledem je hra Sen noci svatojánské Williema Shakespeara: termín elf je použit pro bytosti téměř velikosti hmyzu. Mezi další autory kteří takto popisovali elfy patří Michael Drayton. Na druhou stranu Edmund Spenser používá termín elf pro bytosti lidské velikosti. číst dál

V díle Sapkowského jsou elfové mizejícím zahořklým druhem, který má k lidem spíše konfliktní vztah. Sapkowkovského elfové jsou příbuzní s dryádami, v mytologickém dělení se řadí ke světlým elfům. Mezi trpaslíkystarší krvi a pomalu podléhají nezadržitelné záplavě lidí - staré spory, na které se několikrát otevřeně naráží, jsou tudíž zatlačeny do pozadí aktuálním společným nepřítelem. a elfy nepanuje taková nenávist jako u jiných autorů, což je způsobeno tím, že obě rasy, byť nepříbuzné, se počítají k tzv. číst dál

V Tolkienově Středozemi jsou elfové (Quendi) ušlechtilé nesmrtelné bytosti, které do určité míry vládnou magií a byli první, kteří osídlili svět. Tolkien je rozděluje na Vznešené (Calaquendi, dále se dělí na Vanyar, Noldor a část Teleri), šedé (Sindar), zelené (Laiquendi) a temné (Moriquendi). Paralelně Eldar označuje Vanyar, Noldor a všechny Teleri a Avari ostatní (podmnožinu Moriquendi). Toto rozdělení nemá nic společného se základním dělením mytologických elfů, všichni Tolkienovi elfové jsou stejný druh bytostí. číst dál

Postavy elfů se často vyskytují v současné fantasy literatuře a jiných fantasy dílech včetně her na hrdiny. Jejich typologie bývá podobná jako u mytologických elfů, v jednom díle resp. fantasy světě se však obvykle vyskytuje pouze jeden druh elfů. Elfové jsou známí zejména z děl J. R. R. Tolkiena, Raimonda E. Feista, A. Sapkowského, Poula Andersona nebo Christophera Paoliniho. číst dál

Ve světě Warcraftu představovali elfové lid vysokých, velekrásných a inteligentních bytostí vyznačující se svýma dlouhýma špičatýma ušima. Původně se jednalo o jedinou rasu zvanou Kal'dorei (noční elfové), která vznikla a žila původně při břehu jezera na tehdy jediném kontinentě zvaným Kalimdor. Toto jezero bylo později označovánajko jako Studna věčnosti. Elfové byli první bytosti, kteří magii s ní spojovanou objevili. Elfy si zamiloval Cenarius, mocný polobůh obývající zalesněné oblasti, který elfy učil o uspořádání světa. Civilizace elfů se rozšířila po celém kontinentě. Královna Azshara vybudovala na břehu Studny věčnosti velký palác, kde shromažďovala své nejvěrnější služebníky (nazývala je Quel'dorei neboli Urození) a zasvěcovala je v magii. Avšak královna Azshara pod nekontrolovatelným používáním magie zešílela a ona a její Urození přivolali do svého světa Plamennou legii, zhoubnou armádu démonů a přestože ji za obrovského usilí elfové zahnali zpět, došlo k roztrhnutí světa, zničení Studny věčnosti (dárkyně magické moci a nesmrtelnosti) a elfové se rozdělili: číst dál

V čistém sci-fi se elfové nevyskytují, ale přesto se zde typologie do určité míry odráží. Například ve světě Star Trek k nim mají v některých směrech blízko Vulkánci (jako světlí) a Romulané (jako temní, ovšem v Tolkienově nebo možná spíše Feistově smyslu) - vzhledem, dlouhověkostí i telepatickými schopnostmi (místo schopností magických). Jako podobné elfům lze popsat i krátkověké Ocampy ze stejného seriálu - jejich schopnosti mají ještě blíže k magii. číst dál

Ve Feistově Midkemii (a okolních světech) se elfové dělí na světlé (Eledhel), temné peklomory (Moredhel) a "šílené" rudomory (Glamredhel). Původně se jednalo o sluhy Valheru (Dračí jezdci) a rozlišují se podle toho, jaké pojali úmysly po jejich porážce novými bohy planety Midkemie (opět tedy ve smyslu mytologického dělení jde vždy o světlé elfy). Vládnou sice magií, ale spíše ve smyslu talentu a času se učit než jako zvláštní schopností. Jsou spřízněni s Přírodou, a dokáží komunikovat se zvířaty na velmi dobré úrovni. Nepohřbívají mrtvé, jejich těla nechají pohltit okolní Přírodou. Jejich víra jim zakazuje vyslovovat jméno zemřelého. Věří totiž, že by duše zemřelého zaslechla své jméno, a vrátila se ze Svatých ostrovů, aby potěšila truchlící. číst dál

Domácí skřítek, diblík - jde o nejběžnější příklad skřítka, objevující se v českých pověstech. Říká se, že je to duch zemřelých předků, který žije v domě a chrání jej. Může na sebe brát nejrůznější podoby. Velmi často se objevuje v podobě hada, který bydlí pod domovním prahem - pak se označuje jako domovní had nebo had hospodáříček. Zpravidla lidem pomáhá, opravuje rozbité nástroje a odhání od domu nemoc a zlé síly. Když se lidé stěhovali na nové místo, snažili se magickými praktikami domácího skřítka přimět, aby se přestěhoval s nimi. Domácí skřítek je zřejmě slovanskou obdobou antických l... číst dál

Skřítek je mytologická bytost původně zřejmě pocházející ze severské mytologie. Jedná se o bytost malého vzrůstu (asi stopu vysokou), příbuznou vílám, trpaslíkům nebo některým druhům elfů. Skřítci mohou být hodní i zlí (zlým se někdy říká skřeti). číst dál

Atlantida je legendární kontinent, na kterém měla sídlit vysoce vyvinutá civilizace, kterou zničila mohutná přírodní katastrofa přibližně v roce 9600 př. Kr. Přestože existence tohoto kontinentu nebyla nikdy přesvědčivě potvrzena, vedou se dodnes debaty o její existenci a možné poloze. Jediným zdrojem informací jsou Platónovy spisy, v nichž popisuje atlantskou kulturu, státní zřízení a polohu; měla ležet někde za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv). číst dál

Platónovy písemné dialogy Timaios a Kritias, napsané v roce 360 př. n. l., jsou jediným zdrojem informací o Atlantidě. V těchto dialozích odkazuje Platón na vyprávění řeckého státníka Solóna, který se prý vše o Atlantidě dozvěděl při své cestě do Egypta. číst dál

Platón se také zmiňuje o válce, která propukla mezi zeměmi před a za Héraklovými sloupy (tj. Atlantida bojovala proti Egyptu, pra-Athénám a ostatním státům ve Středomoří). Před začátkem této války si Atlanťané podmanili velkou část Středomoří až k Egyptu. Mnohem menším ale počestnějším pra-Athénám se podařilo Atlanťany porazit a osvobodit země až k Herkulovým sloupům. Později, po mohutném zemětřesení, se celý atlantský kontinent potopil do moře. číst dál

Atlantida měla být velice úrodná a hustě zalidněná země. Hlavní město měřilo na obvodu 3000 krát 2000 stadií, okolo centrálního chrámového pahorku byly vystavěny tři soustředné kruhové vodní kanály spojené s mořem, které sloužily jako přístav. Duchovním centrem Atlantidy byl Poseidónův chrám uprostřed města. číst dál

Někteří badatelé se domnívají, že Solón mohl při překladu egyptských rukopisů zaměnit číslovku „1000“ za „100“. To by znamenalo, že Atlantida zanikla v období okolo roku 1500 př. n. l. a měla by 10x menší rozměry. Tito badatelé (James Mavor, James Baikie aj.) tvrdí, že zánik minojské civilizace je identický se zánikem Atlantidy. Na Krétě se navíc našly mnohé reliéfy a nástěnné malby znázorňující lov býků a býčí zápasy, býčí kult byl podle Platóna také vyznáván na Atlantidě. Podle nejnovějších výzkumů však minojská civilizace neskončila kvůli výbuchu sopky na vulkanickém ostrově Thera blízko... číst dál

Atlantida se měla nacházet ve vnějším oceánu za Herkulovými sloupy (dnešní Gibraltarský průliv). Řekové Atlantský oceán považovali za světový oceán obepínající tři kontinenty - Evropu, Afriku a Asii. Podle této definice tedy Atlantida mohla ležet kdekoliv mimo Středozemní moře, od Švédska po Indii. Hypotéz o možné poloze Atlantidy je tedy nepřeberné množství. číst dál

Jiní autoři (např. Eberhard Zangger) předpokládají, že celá historie Atlantidy je v podstatě egyptskou verzí Iliady zpětně přenesenou do Řecka Solónem. Herkulovy sloupy by tedy znamenaly průliv Dardanely. Atlantida měla ležet za Herkulovými sloupy, ale Trója z egyptského pohledu leží před Dardanelami. Trója také nezanikla zemětřesením a následným zatopením. číst dál

Skupina francouzských vědců se domnívá, že Atlantida se mohla nacházet na zatopeném ostrově Spartel v Cádizském zálivu. Podle jejich analýz mořského dna vyšlo najevo, že se Spartel potopil v důsledku mnoha zemětřesení a vln tsunami. číst dál

Podle jedné teorie atlantská civilizace existovala přibližně okolo roku 5500 př. n. l. na severozápadním pobřeží Černého moře (tehdy ještě sladkovodního jezera) a byla zničena při protržení přírodní hráze v místě dnešního Istanbulu a následné potopě a propojení Černého a Středozemního moře. Herkulovy sloupy by tedy v tomto případě znamenaly Bosporský průliv. číst dál

Jedním z žhavých kandidátů je ostrov Santorin patřící k nejjižnějším z Kykladských ostrovů. Výbuch podmořské sopky, ke kterému došlo podle nejnovějších výzkumů před 3 600 lety, způsobil, že část ostrova se doslova propadla do moře. Nánosy po vlně tsunami byly nalezeny až na západním pobřeží Turecka. Vykopávky odhalily osídlení již z pozdního neolitu. V době exploze tu stálo prosperující město, které se podobně jako Pompeje zachovalo pod příkrovem lávy. Zajímavé je, že nebyly nalezeny žádné lidské ostatky ani předměty z drahých kovů, což svědčí o úspěšné evakuaci. Archeologové pokládají erup... číst dál

Italský novinář Sergio Frau ve svém článku „Le colonne d'Ercole“ tvrdí, že v době před Alexandrem VelikýmSardinií, kterou postihla přírodní katastrofa. Jedna část uprchlých obyvatel následně založila etruskou civilizaci na Apeninském poloostrově a zbytek přeživších obyvatel se připojil k ostatním mořským národům při útoku na Egypt (výrazná podobnost s popisovanou válkou o Středomoří). znamenaly Herkulovy sloupy Sicilský průliv. Atlantida by tedy mohla být totožná se číst dál

Mezi další uvažované lokality patří ve Středomoří Malta (zde na základě rýh u Clapham Junction) a Kypr, v Atlantském oceánu pak například Irsko, ostrovy Karibiku nebo Azorské ostrovy. Zvláštní pozornost si zaslouží Richatská Struktura v Mauritánii, která na rozdíl od ostatních lokalit odpovídá rozměrům města popisovaném Platónem (Jekaterina Andrejeva: ATLANTIDA hledání ztraceného světa, 33-203-66, str.11), ,GoogleEarth číst dál

Legenda o Atlantidě se objevuje v mnoha knihách, filmech, televizních seriálech, hrách a písních. Jedno z posledních vyobrazení Atlantidy v médiích je televizní seriál Stargate Atlantis, který navazuje na televizní seriál Hvězdná brána. V něm je Atlantida bájné město mimozemské rasy, zvané Antikové, která byla na Zemi, ale v minulosti Antikové celé město přesunuli do galaxie Pegasus. číst dál

Většina historiků se shoduje, že Atlantida je pouze Platónova fikce. Důvodem pro to je, že v období 10 000 let př. n. l. je existence takto vyspělých civilizací prakticky vyloučena, neexistují také jiné písemné prameny než Platónovy (o Atlantidě se nezmiňuje Herodotos ani žádný jiný řecký autor, i když by jim v té době musela historie Atlantidy být známa). číst dál